Únor 2016

MEDITAČNÍ TÉMA na aktuální měsíc-únor 2016

27. února 2016 v 11:05 | HMK |  MEDITAČNÍ TÉMA na aktuální měsíc
Byla vytvořena nová rubrika:
MEDITAČNÍ TÉMA na aktuální měsíc
(dle horoskopu novoluní)

MEDITAČNÍ TÉMA na únor - březen 2016
(od 8.2. - 9.3.2016):

Horoskop únorového novoluní: 8.2.2016 v 15:38:
Novoluní spadá do sedmého domu ve znamení Vodnáře, což se týká vztahů, partnerství (7. dům) a mysle - svobodymilovné myšlení (Vodnář):

Dávám svobodu svému partnerovi (či ostatním bytostem okolo mne)?
Snažím se respektovat jeho (jejich) odlišné myšlení a toleruji jeho (jejich) vlastní názor a odlišnost?
Uznávám, že partner má právo na vlastní chápání života a svobodný vývoj své duše?
Rozvíjím svoji toleranci vůči partnerovi a vůči druhým?
Dávám partnerovi dostatek svobody?
Obohacuji se od partnera tím, jak je "jiný"?


Novoluní a úplňky v roce 2016: http://lunarni-kalendar.najdise.cz/uplnky-novoluni



Pozn. Tyto meditace jsou vypracovány dle aktuálního horoskopu novoluní, kdy konjunkce Slunce (Ducha, tvořivé zákl. energie) a Luny (nitra, cítění) v aktuálním znamení astrologicky (a symbolicky) představují největší možné spojení nitra (Luny) s Duchem (Sluncem) a tedy přináší poselství, na co je třeba se v tomto období zaměřit, aby došlo k většímu niternému propojení s vlastním vnitřním já - energetickým zdrojem člověka a tak k harmonii duše a Ducha. Tak také i tímto způsobem může člověk lépe naplnit svůj duchovní plán na této zemi a pomocí této meditace rozvinout nové uvědomění, které vede k očistě a novému pochopení. HMK

Léčivé meditační omalovánky

21. února 2016 v 19:26 | HMK |  LÉČIVÉ MEDITAČNÍ OMALOVÁNKY
Milí přátelé,
byly vytvořeny

LÉČIVÉ MEDITAČNÍ OMALOVÁNKY...

(pro zájemce možno poslat ve formátu pdf.)






























:-)



Hudba - z knihy ŽIVOT VE SVĚTĚ NESPATŘENÉM

19. února 2016 v 19:33 | Hugh Robert Benson/Anthony Borgia |  Knihy, které mne oslovily
7 kapitola z knihy
ŽIVOT VE SVĚTĚ NESPATŘENÉM,
kde autor Hugh popisuje život na onom světě:

Hudba
... "Jelikož hudba je tak důležitý prvek duchovního světa, není divu, že nějaká velkolepá stavba musí být zasvěcena provozování, vyučová­ní a pěstování všech druhů hudby. Další ústav, do něhož nás náš přítel vzal, se cele věnoval tomu důležitému oboru.
Když jsem byl na Zemi, nikdy jsem se nepovažoval za hudebníka v aktivním slova smyslu, ale i když jsem tomu umění příliš nerozuměl, vážil jsem si ho. Vyslechl jsem nádhernou vokální hudbu během svých krátkých pobytů v různých dobách v jedné z našich metropolitních katedrál a měl jsem několik pěkných zážitků s poslechem orchestrální hudby. Většina toho, co jsem uviděl v tomto hudebním ústavu, bylo pro mě nové a z velké části velmi odborné Od té doby jsem své chabé znalosti výrazně rozšířil, poněvadž jsem zjistil, že čím více člověk porozumí hudbě, tím více mu to pomůže pochopit tolik věcí o zdejším životě, kde hudba hraje tak důležitou roli.
Nechci tím říct, že všichni duchovní lidé se musejí stát hudebníky, aby pochopili svoji vlastní existenci ! Kdyby nám něco takového bylo nařízeno, rozhodně by to nebyla v souladu se zdejšími přirozenými zákony. Ale většina lidí má nějaký skrytý, přirozený smysl pro hudbu, a když se ten smysl podpoří, o co větší radost pak mohou prožívat. A přesně to jsem ve skutečnosti udělal. Ruth už kdysi prošla jistou širší hudební výchovou, a tak se v této vynikající škole cítila jako doma.
Hudební ústav se řídil stejným rámcovým systémem jako ostatní umělecké ústavy. Knihovna obsahovala knihy pojednávající o hudbě, a také notové zápisy obrovského množství skladeb zkomponovaných na Zemi autory, kteří už přešli do duchovního světa, nebo těmi, kteří ještě byli na Zemi. Mezi notovými zápisy v policích byla v plné míře zastoupena na Zemi tak označovaná "mistrovská díla" a pro mě bylo zajímavé, když jsem se dozvěděl, že se tam stěží našlo dílo, které by sám jeho autor nebyl po svém příchodu do duchovního světa nějak pozměnil. Důvody pro taková "vylepšení" objasním později.
Podobně jako v předchozích případech i tato knihovna poskytovala úplné dějiny hudby od nejranější doby, a ti, kdo rozumějí hudbě - nemusejí nezbytně umět hrát na nějaký hudební nástroj, ale stačí, jsou­-li obeznámeni s obsahem notových zápisů - mohli před sebou vidět, jak velký pokrok tohle umění za tu dlouhou dobu udělalo. Vypadalo to, že vývoj byl pomalý stejně jako u dalších druhů umění a vtíraly se do něho ztřeštěné výrazové formy. Není potřeba uvádět, že právě tyto hudební formy se zde neuchovávají ze stejných důvodů, jaké inspirují skladatele k změnám v jejich dílech po příchodu sem.
V knihovně bylo obsaženo také velké množství knih a hudebních děl, které již dávno pozemským očím zmizely, nebo které existují jen v omezeném množství, a jsou tedy pro mnohé nedosažitelné. Hu­dební sběratel zde najde všechno, po čem toužil na Zemi, ale co mu bylo odepřeno, a může zde volně nahlédnout do děl, která se pro svoji vzácnost nikdy nemohla dostat do jeho rukou na Zemi.
Vedle se nacházela spousta místností pro studenty, kteří tam mohli studovat hudbu všech druhů, teorii i hraní, pod vedením učitelů, jejichž jména jsou známa celému pozemskému světu. Někdo si mož­ná bude myslet, že tak věhlasní lidé nebudou věnovat svůj čas vyučo­vání obyčejných milovníků hudby prostým hudebním formám.
Leč musíte mít na paměti, že skladatelé, podobně jako malíři, po příchodu do duchovního světa hodnotí výplody svého mozku rozdílně. Stejně jako my všichni zde, vidí věci přesně tak, jaké jsou - včet­ně svých skladeb. Také objevují, že hudba duchovního světa se po vnější stránce velmi liší od hudby hrané na Zemi. A tak zjistí, že jejich hudební znalosti se musejí v mnoha případech důkladně změnit, než opět sami začnou produkovat hudbu.
Dá se říct, že v hudbě duchovní svět začíná tam, kde pozemský svět končí. Tady platí hudební zákony, které na Zemi vůbec nelze uplatnit, protože na jedné straně Země ani není dostatečně rozvinutá a na druhé straně duchovní svět je svět ducha, zatímco pozemský svět je světem hmoty. Není jisté, zda se Země vůbec někdy stane éterickou natolik, aby uslyšela četné druhy duchovní hudby vyšších říší.
Dozvěděl jsem se, že už i v pozemském světě se objevily novátorské pokusy, ale výsledek byl nejen neotesaný, ale rovněž dětsky prostý. Pozemské uši nejsou naladěny na hudbu, jež neodmyslitelně patří du­chovním říším. Nějakým zvláštním řízením se pozemští lidé pokusili vytvořit takovou hudbu již na Zemi. Nikdy se jim to nepodaří dokud se sluch těch, kdo jsou stále ještě v těle, od základu nezmění.
V hudební škole bylo vidět mnoho různých hudebních nástrojů, známých i na Zemi, a studenti se tam na ně učili hrát. I v tomto případě, kde dovednost rukou je tak základním předpokladem, roz­hodně není obtížné ani únavné osvojit si toto umění, a navíc to jde mnohem rychleji než na Zemi. Jakmile studenti zvládnou svůj hu­dební nástroj, mohou se připojit k některému z mnoha orchestrů, které tady existují, či mohou hrát jen tak pro své přátele.
Jisté není překvapující, že mnozí dávají přednost hraní v orchest­ru, protože se mohou spolu se svými spoluhráči podílet na vytváření reálných hudebních efektů ve větším měřítku, což pak může přinést radost tolika dalším lidem. Obzvláště jsme se zajímali o hudební ná­stroje, které nemají své obdobné protějšky na zemském povrchu.
Většinou jsou speciálně uzpůsobeny pro ty hudební formy, které patří výlučně duchovnímu světu, a proto jsou mnohem propracova­nější. Aby tu zvláštní hudbu mohli zahrát, používají se výhradně zá­roveň s nástroji stejného druhu. K zahrání hudby, která je běžná na Zemi, dostačují obvyklé hudební nástroje.
Je přirozené, že tato budova musí mít koncertní sál. Ten byl ob­rovský a mohlo v něm pohodlně sedět mnoho tisíc posluchačů. Byl kruhového tvaru a sedadla stoupala od podlahy vzhůru v jedné ne­přerušené řadě. Samozřejmě nebylo nutné, aby ten sál byl zastřeše­ný, toto obvyklé provedení však zcela kopíruje další podobná v této říši - například naše vlastní obytné domy. Doopravdy je nepotřebuje­me, ale líbí se nám. Zvykli jsme si na ně na Zemi; jsou naprosto přiro­zenou součástí života, a tak je máme.
Všimli jsme si, že hudební ústav stál na mnohem rozsáhlejších pozemcích než ty, které jsme již viděli, a brzy jsme pochopili proč. Za ústavem bylo veliké středisko pro pořádání koncertních představení. Tvořil jej obrovský amfiteátr ve tvaru velké mísy zapuštěné pod úroveň povrchu, ale byl tak obrovský, že jeho skutečná hloubka ne­byla hned patrná.
Sedadla nejdále od účinkujících byla přesně na úrovni povrchu. Hned za těmi sedadly rostly spousty nádherných květin všech možných ba­rev, za nimi se nacházel rozlehlý trávník a celý prostor toho venkovní­ho hudebního chrámu obklopoval háj s vysokými, ztepilými stromy.
Třebaže hlediště bylo řešeno v tak velkém měřítku, mnohem vět­ším než by vůbec bylo možné na Zemi, přesto jsme ani na těch nej­vzdálenějších sedadlech neměli pocit, že jsme příliš daleko od účin­kujících. Připomeňme, že náš zrak v duchovním světě není tak omezený jako na Zemi.
Edwin podotkl, že bychom si možná rádi poslechli nějaký koncert duchovního světa, a pak nám navrhl něco zvláštního. Řekl, že bychom si neměli sedat na sedadla v amfiteátru, ale zaujmout místo ve větší vzdálenosti. Důvod se prý ukáže, hned jak začne hrát hudba. Jelikož koncert měl začít za malou chvíli, zařídili jsme se podle jeho podivné rady a posadili jsme se na trávu značně daleko od samotného amfiteátru.
Ptal jsem se, zda něco uslyšíme, když jsme tak strašně daleko, ale náš přítel nás ujistil, že uslyšíme. A skutečně se k nám v tom okamžiku přidalo mnoho dalších lidí, kteří bezpochyby přišli za stej­ným účelem jako my.
V celém prostoru, jenž byl prázdný, když nám ho Edwin poprvé ukazoval, bylo nyní mnoho lidí; někteří se procházeli, jiní stejně jako my spokojeně seděli na trávě. Byli jsme na krásném místě, kolem nás stromy, květiny a příjemní lidé, a v tom okamžiku jsem pocítil oprav­du nefalšovanou radost, jakou jsem do té doby nezažil.
Byl jsem naprosto zdráv a dokonale šťasten, seděl jsem se dvěma velmi příjemnými společníky, Edwinem a Ruth; nijak mě neomezo­val čas ani počasí, dokonce ani pouhé pomyšlení na ně; byl jsem zba­vený všech omezení, jež byla běžná v našem starém životě v těle.
Edwin nám řekl, abychom ještě jednou zašli k amfiteátru a podí­vali se dolů přes sedadla. Udělali jsme to a k našemu překvapení jsme zjistili, že celé to obrovské hlediště, kde před chviličkou nebyla ani noha, bylo zaplněno lidmi. Hudebníci byli na svých místech a čeka­li na příchod dirigenta, a to velké obecenstvo dorazilo jakoby zázra­kem - alespoň tak nám to připadalo. Jelikož bylo zjevné, že koncert brzy začne, hned jsme se vrátili k Edwinovi.
V odpovědi na naši otázku, jak mohlo obecenstvo přijít tak rychle a nepozorovaně, mi připomněl, jakým způsobem se setkávalo církev­ní společenství v kostele, který jsme navštívili v prvních dnech naše­ho putování. V případě toho koncertu organizátoři museli pouze vy­slat své myšlenky volně k lidem, kteří měli obzvlášť zájem o taková představení, a ti se hned shromáždili. Jakmile jsme Ruth a já projevili zájem a přání účastnit se takových koncertů, vytvořili jsme určité pojítko a určitě zjistíme, že pokaždé, když budou ty myšlenky vyslá­ny, dostanou se i k nám.
Z místa, kde jsme seděli, jsme samozřejmě vůbec neviděli na účin­kující, a tak když se kolem nás rozhostilo ticho, byla to pro nás posta­čující zpráva, že koncert právě začíná. Orchestr tvořily asi dvě stovky hudebníků, kteří hráli na hudební nástroje známé i na Zemi, a tak jsem byl schopen ocenit to, co jsem slyšel.
Jakmile hudba začala hrát, zaregistroval jsem nápadný rozdíl oproti tomu, co jsem byl zvyklý slýchat na zemském povrchu. Vlastní zvu­ky vydávané různými hudebními nástroji se daly snadno rozpoznat jako u těch starých, ale kvalita zvuku byla nesrovnatelně čistší a vy­váženost a sladění byly dokonalé. Dozvěděl jsem se, že skladba, kte­rou měli hrát, je poměrně dlouhá a budou hrát bez přestávky.
První věta byla tlumená, pokud se týkalo hlasitosti zvuku, a my jsme si povšimli, že v okamžiku, kdy hudba začala hrát, jasné světlo začalo očividně vycházet ze směru, kde byl orchestr, až dosáhlo úrov­ně nejhořejších sedadel na rovném povrchu, kde setrvalo jako duho­vě zabarvený poklop přes celý amfiteátr. Jak hudba hrála dál, ten veliký světelný povlak nabíral na sile a hustotě a vytvářel jakýsi pev­ný základ pro to, co mělo následovat.
Byl jsem tak zaujaty pozorováním toho mimořádného útvaru, že jsem sotva mohl říct, jakou hudbu hráli. Vnímal jsem její zvuk, ale to bylo opravdu všechno. V tom okamžiku se na rovném prostranství po obvodu amfiteátru k nebi vztyčily čtyři světelné věže v dlouhých a špičatých světelných kuželech. Na chvilku tak zůstaly stát, pak se pomalu začaly snižovat a zároveň se po obvodu rozšiřovaly, až nabyly podoby čtyř kulatých věží, každá z nich byla ukončená kupolí, všech­ny dokonale vyvážené.
Světlo ve střední části zatím stále sílilo a začalo pomalu stoupat ve tvaru obrovské klenby zakrývající celý amfiteátr. Ta nadále stoupala, až se zdálo, že dosáhla mnohem větší výšky než ty čtyři věže, zatímco celou tou éterickou stavbou prostupovaly ty nejjemnější barevné odstíny.
Nyní jsem chápal, proč nám Edwin navrhl, abychom si sedli mimo vlastní amfiteátr, a bylo mi také jasné, proč skladatelé cítí nutkání měnit svá pozemská díla po svém příchodu do duchovního světa.
Hudební tóny vydávané orchestrem vytvořily nad našimi hlavami úžasný hudební myšlenkový útvar a jeho tvar a dokonalost v plné míře tkvěly v tom, jak byly ty hudební tóny čisté, jak čistý byl jejich souzvuk a jak byly oproštěny od každého výrazného nesouladu. Vý­raz hudby musí být dokonalý, aby mohl vytvořit dokonalou formu.
Nesmíte si myslet, že nedocházelo vůbec k žádné disharmonii. Kdyby k ní nedocházelo, výsledkem by byla jednotvárnost, ale tyto disonance byly rozumně použity a náležitě hudebně vyřešeny.
V té chvíli ten úžasný hudební myšlenkový útvar zřejmě dosáhl své maximální výšky a zůstal nehybně a pevně stát. Hudba hrála dál a v reakci na ni se měnilo zabarvení celé klenby, nejprve do jednoho odstínu, pak do dalšího a mnohokrát do jemných směsicí řady odstí­nů podle toho, jak se měnila hudební témata či rytmy.
Je těžké nějakým adekvátním způsobem představit krásu oné úžas­né hudební stavby. Amfiteátr byl postaven pod úrovní okolního po­vrchu, takže publikum, účinkující nebo cokoli z vlastní stavby nebylo vůbec vidět a ten palác z barev a světel docela budil zdání, že stojí na pevné půdě stejně jako my.
Tohle vyprávění zabralo jen krátkou chvíli, ale formování toho hudebního myšlenkového útvaru trvalo tak dlouho, jak dlouho trvá velký koncert na Zemi. Během té doby jsme sledovali vnější a viditelné účinky hudby.
Nebylo to jako na Zemi, kde se hudba jen poslouchá, tady jsme, hud­bu jak poslouchali, tak i pozorovali. Nadchl nás nejen poslech orchest­rálního vystoupení, ale i krása úžasného útvaru, který tóny vytvořily, a ta duchovně zapůsobila na všechny, kteří ho spatřili nebo přišli do jeho dosahu. Mohli jsme to vnímat, ačkoliv jsme seděli mimo amfiteátr.
Publikum uvnitř se vyhřívalo v jeho třpytu a vychutnávalo si vzrůs­tající blahodárnou zář jeho povznášejících paprsků. Při nejbližší pří­ležitosti si sedneme do toho obrovského hlediště.
Hudba konečně dospěla k velkolepému závěru, a pak skončila. Du­hové barvy se dále mezi sebou mísily. Ptali jsme se, jak dlouho ta hu­dební stavba ještě potrvá, a dověděli jsme se, že zmizí zhruba za stejnou dobu jako pozemská duha - srovnatelně během několika minut.
Poslouchali jsme jedno rozsáhlé umělecké dílo, ale kdyby hráli sérii kratších skladeb, účinek a setrvačnost toho útvaru by byly stej­né, jen by se měnil jeho vzhled a velikost. Kdyby útvar setrval déle, nový útvar by se pak s tím předchozím střetl a výsledek by byl pro oko stejný, jaký by byl pro ucho, kdyby se hrály současně dvě různé, nijak nesouvisející skladby.
Zkušený hudebník může komponovat své skladby na základě svých znalostí o tom, jaké útvary různé harmonické a melodické zvuky vy­tvářejí. Může podle svého rukopisu vytvářet úžasné stavby, pokud přesně ví, co vznikne, když se ta hudba zahraje nebo zazpívá.
Pečlivým uspořádáním témat a jejich souzvuku, délky díla a jeho různých výrazových prvků může vytvořit velkolepý útvar tak vzneše­ný, jako je gotická katedrála.
To samo o sobě je velmi příjemná součást hudebního umění v du­chovním světě a považuje se to za hudební architekturu. Student nejenže studuje hudbu akusticky, ale učí se ji tvořit také jako archi­tekturu, a ta je jedním z nejpoutavějších a nejúchvatnějších oborů.
Jev, kterého jsme byli svědkem, byl předveden v poměrně velkém rozsahu; jednotlivý hráč na hudební nástroj nebo zpěvák může rozvíjet své vlastní hudební myšlenkové útvary v mnohem menším měřítku. Ve skutečnosti však není možné vydávat nějaký hudební tón a přitom nechtít vytvořit určitý útvar.
Nemusí být určitého tvaru jako ten, který jsme viděli; takový útvar vychází z větší zkušenosti, ale vždy vyvolá souhru mnoha barev a ba­revných odstínů. V duchovním světě každá hudba je barva a každá barva je hudba. Ani jedno nikdy neexistuje bez toho druhého.
Proto i květiny vydávají příjemné tóny, když se k ním někdo při­blíží, jak si jistě vzpomínáte na jeden z mých prvních zážitků s květi­nami. Voda, která se třpytí a blýská barvami, také vytváří čisté a krásné hudební tóny.
Ale nesmíte si představovat, že při celém tom nepřeberném množství barev v duchovním světě tu také neustále panuje nějaká hudební vřava. Zdejší sytost barev oko neunaví. Proč by pak naše uši měl una­vovat příjemný zvuk, který barvy vydávají ?
Odpověď zní, že neunavuje, neboť tóny jsou s barvami v dokona­lém souladu, stejně jako jsou barvy v dokonalém souladu s tóny. Do­konalé spojení vzhledu a zvuku znamená naprostý soulad.
Soulad je tu základním zákonem. Tady nemůže dojít k žádným stře­tům. Netvrdím, že jsme dokonalí. Kdybychom byli dokonalí, byli by­chom v mnohem vyšší říši, ale jsme na vrcholu, co se týče této říše.
Kdybychom my jako jednotlivci dospěli do větší dokonalosti, než má říše, ve které žijeme, byli bychom už tím pádem hodni postoupit na vyšší úroveň, a tak bychom postoupili. Ale dokud jsme tam, kde jsme, ať už v této říši nebo vyšší, žijeme ve stavu dokonalosti podle maximálních možností dané říše.
Rozhovořil jsem se o našich zkušenostech s hudbou poněkud ob­šírněji, protože hudba má v našem životě a v říši, ve které žijeme, tak důležité místo. Celý vztah k hudbě u tolika lidí na Zemi prochází významnou změnou, když nakonec přijdou do duchovního světa.
Mnoho lidí na Zemi na hudbu pohlíží jen jako na příjemnou zábavu, příjemný doplněk pozemského života, ale rozhodně ne jako na nezbytnost. Tady je součástí našeho života, ne proto že bychom to tak udělali my, ale protože je to součást naší přirozené existence jako květiny a stromy, tráva a voda, kopce a údolí. Je to základní složka duchovní podstaty. Bez hudby by z našeho života zmizelo hodně radosti.
Nemusíme se stát hudebními mistry, abychom ocenili bohatství hudby, která nás obklopuje v barvách a zvucích, ale stejně jako ostatní prvky tohoto života, i hudbu přijímáme a vychutnáváme do sytosti, radujeme se z toho dědictví, a tak si můžeme dovolit smát se těm, kdo setrvávají v přesvědčení, že žijeme ve světě prázdnoty.
Svět prázdnoty ! Jakým šokem projdou mnozí lidé po svém pří­ chodu do duchovního světa a jak úžasný pocit radosti a úlevy pocítí, když zjistí, že je to tady nakonec docela příjemné, že to není místo nahánějící hrůzu, že to není jedna obrovská svatyně řeholní­ků pějících chvalozpěvy a že se v zemi svého nového života mohou cítit jako doma.
Někteří z nich, když si tuhle potěšující skutečnost uvědomí, si vzpomenou, že se dívali na různé popisy tohoto života, jež od nás čas od času přicházely, jako na "poněkud materialistické" ! Jak je potěší zjištění, že to tak skutečně je. Jaký by jinak tento život byl, pokud ne "materiální" ? Hudebníci, které jsme poslouchali, hráli skutečně oprav­dovou hudbu na skutečně opravdové nástroje.
Dirigent byl skutečně opravdovým člověkem a dirigoval svůj or­chestr zcela materiální taktovkou ! Ale ten nádherný hudební myš­lenkový útvar nebyl zas tak materiální jako okolí kolem něho nebo prostředky, které ho vytvořily, což se dá velmi dobře přirovnat k po­zemské duze a slunci a vlhkostí, které ji způsobují.
I přes nebezpečí, že mě to nakonec otráví, jsem se nejednou zabýval tou podivnou, falešnou představou, že svět, ve kterém žiji tady v duchovní podobě, je nejasný a pochybný. Je zvláštní, že některé mozky se neustále snaží odstranit z duchovního světa všech­ny stromy a květiny a další nesčetné radosti. Je trochu domýšlivé připisovat tyto věci výlučně pozemskému světu.
Zároveň ale, pokud si nějaký člověk myslí, že ty věci nemají v du­chovním světě co dělat, se na ně sám nemusí dívat, ani je využívat, když se odebere na nějaké pusté místo, kde jeho vnímání nebudou obtěžovat tak pozemské věci, jako jsou stromy, květiny a voda (nebo dokonce lidé), a tam se může oddat blaženému rozjímaní, obklopen nebeskou prázdnotou, o níž si myslí, že k nebi náleží.
Tady nikdo nemusí dělat věci, které nechce, ani setrvávat v prostředí, které považuje za nevhodné. Dovolím si tvrdit, že neuplyne příliš dlouhá doba, a takový člověk se vynoří ze svého útočiště a přidá se ke svým společníkům a bude se těšit z veškerých požitků Božího nebe. Pozemský svět má jeden nedostatek - spolu s řadou dalších - pocit naprosté nadřazenosti ve svém myšlení nad všemi dalšími svě­ty, ale zejména nad světem duchovním.
Můžeme se oddávat zábavě, ale naše veselá nálada se změní ve smutek při pohledu na to, jaký strach prožívají lidé po svém přícho­du sem, když poznají, že jsou nakonec mimo jakékoliv dohady a po­chybnosti konfrontováni s věčnou pravdou. Právě tehdy se velmi čas­to dostaví pokora ! Nikdy však nikoho neodsuzujeme. Odsuzuje se každý člověk sám.
Možná se zeptáte, co tohle všechno má společného s našimi hu­debními zážitky ? Jenom tolik; že po každé nové zkušenosti jsem myslel na stejné věci a říkal téměř stejná slova Ruth i Edwinovi. Ruth pokaž­dé moje slova opakovala; Edwin se mnou vždycky souhlasil, i když to, co jsme viděli, pro něho samozřejmě nebylo vůbec nic nového.
Stále však žasl nad vším, co tu je, což v podstatě děláme všichni, ať už jsme přišli jen nedávno, nebo jsme tady již mnoho pozemských let.
Když jsme po koncertě pokračovali v naší cestě, Edwin nám uka­zoval obydlí mnoha učitelů vyučujících v různých vzdělávacích ústa­vech, kteří raději žili poblíž svého působiště. Byly to většinou nená­padné domy, a prý by nebylo zas tak těžké uhodnout vlastníkovo povolání, neboť ty domy samy nesly četné známky jejich práce.
Edwin prohlásil, že kdybychom kdykoli chtěli navštívit kteréhokoliv z těch učitelů, jsme vždycky vítáni. Výjimečnost, která nutně musí ty lidi obklopovat, když jsou ještě v těle, se rozplyne, jakmile přijdou do duchovního světa. V tomto ohledu se veškeré hodnoty drasticky změní.
Učitelé nepřestávají s vlastním studiem kvůli tomu, že učí. Neustále dělají výzkumy, vzdělávají se a předávají svým žákům to, čeho takto dosáhli. Někteří postoupili do vyšší říše, ale stále se zajímají o svoji předchozí sféru a nadále ji navštěvují - a také řadu svých přá­tel - aby nadále vyučovali.
Ale už jsme tomuto tématu věnovali dosti času a Edwin byl při­praven, že nás vezme na další významná místa ve městě..."

Fotoobraz "Transformace" vybrán z GALERIE - FOTOOBRAZY 21





Džňánadév - Cesta k SAMADHI

16. února 2016 v 21:49 | HMK |  FOTOPROMLUVY
Džňánadév -
Cesta k SAMADHI

... aneb
po dvojím shlédnutí nádherného filmu přetékajícího duchovní Láskou, Moudrostí...
vznikl tento fotoobraz:


Fotoobraz: "Džňánadév - Cesta k SAMADHI" vybrán z GALERIE - FOTOOBRAZY 21

Děkuji Ti,
Džňánadéve
za Tvé Poselství,
za Tvoji Lásku...
za inspiraci, jak lépe Žít.
Děkuji TI, BOŽE,
za TVÉ Dary nám všem.




Sant Džňánadév

14. února 2016 v 15:53 | YOU TUBE |  OSTATNÍ INSPIRACE

Překrásný duchovní film s mnoha poselstvími pro duši,
kdo jste ještě neviděli, film přetéká nezměrnou duchovní Láskou...a hlubokou Moudrostí...:
https://www.youtube.com/watch?v=bcO29ZvbOJI


Sant Džňánadév je film z roku 1940 o životě Džňánadéva (Džňánešvára),
který žil v letech 1275-1296
a který byl významným indickým světcem, básníkem, filozofem a jóginem tradice náthů.

Sant Džňánadév byl druhý ze čtyř dětí Vitthala Govinda Kulkarniho a Rukmíní, zbožného páru z Apegaonu u Paithanu na břehu řeky Gódávarí. Vithal studoval Védy a v mladém věku se vydal na několik duchovních poutí. Ve městě Alandi, které se nachází přibližně 30km od Puny, se pak oženil s Rukmini, dcerou místního jadžurvédického brahmána.

Po nějaké době získal svolení od Rukmini na cestu do Varanásí, kde se setkal se svámím Rámanandou, kterého požádal o iniciaci do sanjásy, zřeknutí se světského života. Přitom svámímu zatajil, že je ženatý. Ale svámí Rámananda později navštívil Alandi, kde se setkal s ženou svého žáka. Po svém návratu do Varanásí pak nařídil Vithalovi, aby se vrátil domů ke své rodině. Protože Vithal porušil sanjásu, poslední ze čtyřech ášram, byla dvojice vyloučená z brahmánské kasty. Narodili se jim čtyři děti, Nivruti, Džňánadév, Sopan a Mukta. Vithal a Rukmini později skočili do vody, na soutoku Gangy a Jamuny v Prajágu. Doufali, že jejich děti budou po jejich smrti přijaty zpět do společnosti.

Džňánadév je po celé Indii znám svými komentáři k Bhagavad-gítě (Bhavartha dípika tíka) a Poznáním božského nektaru (Amrutánubhava).

Ve věku 21 let Džňánadév vstoupil do sandžívan samádhí, v němž přebývá dodnes.

Pro tebe

12. února 2016 v 11:32 | VČ a HMK |  Knihy, které mne oslovily
Pro tebe...

ukázky z knížečky vnitřních promluv - básní,
které přijala Vendulka Černohorská.
Fotografie: HK
... kdo uslyší hluboké poselství Ducha, zde vyřčené...
budiž požehnán:


Pro tebe
(vydala vlastním nákladem Vendulka Černohorská)

... některé další krásné básně z díla Vendulky Černohorské také zde:
(v odkaze zde je také odkaz na osobní stránky Vendulky,
která se kromě básní a další tvorby také zabývá patchworkem...)

(pro zájemce je k dispozici ještě pár kusů knížečky...)



Volná jako pták...


... vnímej svůj střed...


Nejvzácnější drahokam


Svůj kříž


ÓM, TAT - SAT - ÓM


... JSEM bezbřehým Životem...


Přání... BÝT


Co Pravda Je?



Vendulko,

děkuji.

HMK



(stránky z knížky jsou zkomprimovány)





Život ve světě nespatřeném

6. února 2016 v 10:48 | Robert Hugh Benson a Anthony Borgia |  Knihy, které mne oslovily

ŹIVOT VE SVĚTĚ NESPATŘENÉM -
nádherná kniha popisující život v duchovním světě



Odkaz na stažení knihy ŹIVOT VE SVĚTĚ NESPATŘENÉM (asi v polovině stránky):


MONSIGNORE ROBERT HUGH BENSON


Robert Hugh Benson se narodil v roce 1871 jako nejmladší dítě Edwarda Whita Bensona a Mary Sidgwickové. Jeho otec byl ředite­lem na známé soukromé internátní střední škole Wellington Colle­ge a po několika letech se stal prvním biskupem v Truru. Když měl Hugh (jak ho doma oslovovali) 12 let, byl jeho otec jmenován canterburským arcibiskupem. O něco později Hugh získal stipendium do Etonu, kde v té době učil jeho starší bratr Arthur (spisovatel A C. Benson, který mj. napsal slova k písni Land of Hope and Glo­ry (Země naděje a slávy)).

Nakonec Hugh odešel studovat na Trinity College v Cambridge spo­lečenské vědy, studia však zanechal a přešel na teologii, když se rozho­dl, že se stane knězem anglikánské církve. Za svého pobytu v Cam­bridge se začal zajímat o veslařství a horolezectví, přičemž horolezectví zůstalo jeho velkým zájmem po celou dobu jeho krátkého života. Od aktivního provozování ho však jeho rodina a přátelé odradili poté, co Hugh prodělal srdeční infarkt během výstupu v Alpách, který podnikl se svým bratrem Fredem, spisovatelem E. F. Bensonem.

V roce 1895 byl Hugh vysvěcen na kněze, působil v londýnské misii a jako kněz v malém farním kostele v Kentu, než byl později přijat do anglikánské obce v Mirfieldu v Yorkshiru. Tady napsal první z řady svých knih, soubor krátkých příběhů pod názvem The Light Invisíble (Neviditelné světlo). Hugh byl v Mirfieldu šťastný, ale zjistil, že se svými názory stále více přiklání k římsko - katolickému vyznání, jehož nauka a bohoslužby silně zapůsobily na mystickou a uměleckou stránku jeho povahy. V roce 1903, sedm let po úmrtí svého otce, Hugh odešel do Říma, kde byl později přijat jako kněz v římsko­katolické církvi.

Hugh pokračoval v psaní knih, které byly při zřejmém náboženském přístupu velmi nápadité a dovedně napsané. Přitahovaly široké vrstvy čtenářů. Když Hugh vešel ve známost jako schopný kněz, začal hodně cestovat a několikrát přednášel v Americe, kde získal mnoho přátel. Byl také oblíbeným kazatelem ve westminsterské katedrále, tamní cír­kevní společenství si vysoce cenilo jeho kázání a chlapci v pěvecké škole s oblibou poslouchali jeho nápaditá a zajímavá vyprávění.

Avšak poté, co Hugh zesnul, velmi jej mrzelo, že napsal knihu The Necromancers (Vyvolávači zesnulých). Získala značný věhlas, ale podávala překroucený pohled na komunikaci s duchovním světem. A tak se chtěl vrátit z duchovního světa, aby ten spis opravil.

Hughovo zdraví nebylo nikdy příliš pevné, ale nijak se kvůli tomu nešetřil a stále se něčím zabýval, ať už úkoly spojenými s jeho povo­láním nebo jeho četnými zájmy: miloval hudbu a umění a byl také velmi zručný. Když si koupil sídlo Hare Street House, tudorský zámeček v Hertfordshiru, sám pro ten dům vyřezal velkou část obložení, vytvořil tapisérie a také namaloval obrazy a do značné míry se staral o zahradu. To vše doplňovalo jeho nikdy neumdlévající práci v církvi a psaní knih.

Jeho bratr Arthur psal o Hughově nesmírném nadšení pro všech­no, do čeho se pustil, o jeho silné mystické stránce spojené s velmi realistickou, praktickou povahou, o jeho mimořádném smyslu pro humor a o jeho celoživotním a vskutku opravdovém kouzlu. Jelikož Hugh velmi rychle přemýšlel a mluvil, celý život poněkud zadrhá­val, což ho omezovalo, ale vyrovnával se s tímto handicapem s leh­kostí a humorem; přitom bylo pozoruhodné, že ho to zřejmě nijak neovlivňovalo při přednášení nebo kázání.

Hugh zemřel v biskupském paláci v Salfordu u Manchesteru v lis­topadu roku 1914, poté co během své kazatelské mise na severu do­stal zápal plic. V předchozích dvou nebo třech letech ho několikrát postihla angína a několik měsíců před svou smrtí často trpěl velkými bolestmi. V den vyhlášení první světové války nabídl své služby jako vojenský kněz pro vojáky v první linii a po ukončení své cesty do Lancashiru čekal na rozkaz, aby se připravil na odchod do Francie. Nyní se vydal na zcela odlišnou cestu.

Hughovo tělo bylo pochováno na zahradě jeho oblíbeného zámečku Hare Street House, jeho hrob posvětil kardinál Bource, který také vedl bohoslužbu při zádušní mši, zpívané sborem westminsterské katedrály.

Lékař, který se staral o Hugha ke konci jeho pozemského života a který ho znal řadu let, řekl jeho bratru Arthurovi, že kdyby Hugh více odpočíval a více se šetřil, mohl žít déle, ale jeho zvykem bylo udělat práci na měsíc za jeden týden. Dodal, že Hugh si sám sebe neuměl představit, jak sedí se založenýma rukama. Jak jeho knihy zprostředkované Anthonym Borgiou ukazují, zřejmě pokračuje ve svém životním stylu dál, i po odchodu do dalšího života...